Druhou vlnu vystěhovalců způsobilá rakouská vojenská administrace, která tady potřebovala lidi k ochraně říšské hranice. Tak se objevili v letech 1827-1828 v Almažských horách (Munţii Almăjului) další české osady: Bígr (Bigăr), Eibenthal, Rovensko (Ravensca), Gerník (Gârnic), Šumice (Şumiţa), Frauvízn (Poiana Muierii, Frauenwiese). Došlo sem kolem 4.000 Čechů, přicházejíc z dnešního území České Republiky, z okolí následujících měst: Plzeň, Domažlice, Praha, Beroun, Český Brod, Příbram, Kutná Hora, Pardubice. Pohyb se dělal s vozy až do Vídně. Z Vídně potom cestovali dále lodí po Dunaji dolů, ve skupinách po 15 až 85 rodin.

   Za pár desetiletí tyto lidé přeměnili lesnaté krajiny v ornou půdu. V druhé polovině XIX. století jejích situace se stabilizovala. Jejích maximální číslo bylo dosáhnuto právě před I. Světovou Válkou.

   Třetí vlnu vystěhovalců organizovali maďarské úřady v letech 1862-1865. V tomto období Češi se usadili do Klopodie (Clopodia), kde už byly Rumuni, Němci, Maďaří a Srbové, a do osady Scăiuş, kde už bydleli Rumuni.